úterý 29. září 2015

PAPEŽSTVÍ A KATOLICISMUS = FALEŠNÉ (JINÉ) EVANGELIUM

Otázka. Proč jsou v Bibli, v listech apoštolů, věřící v Krista Ježíše nazýváni jako "svatí"? Jsou katolíky vynášení lidé, které slavnostně obřadně titulují "svatými", lepší či "svatější", než ostatní spasení obrácení následovníci Ježíše Krista?



Odpověď jednoho z překladatelů Bible (ČEP - Český ekumenický překlad): Hebrejské kádoš znamená zasvěcený Hospodinu, morální kvalitu označuje až druhotně. Ten, kdo je zasvěcený Hospodinu, je tím zavázán k určitým postojům, ale svatý není proto, že je takový nebo onaký, nýbrž proto, že si ho Bůh vybral a že mu patří. A podobný je samozřejmě v Novém zákoně obsah řeckého hagios. Jenomže úcta ke svatým je u nás, v zemi převážně katolické, přece jen v povědomí. Svatí jsou prý ti, kteří mají nadbytek zásluh. To je zcela mimo biblické uvažování. Bible, Nový zákon, docela evidentně užívá termínu „svatí“ k označení těch, kdo patří Bohu. Bez ohledu na jejich mravní kvality. Je jasné, že jsou tím k určitému úsilí povoláváni, ale není to předpoklad. Proto apoštol Pavel mohl nazvat „svatými“ bez ohledu na další věci ty, o nichž věřil, že patří Bohu, že patří mezi vyvolené. 
_____________________________________________________________


Otázka.

Je katolictví falešné náboženství? Jsou katolíci spaseni?


Odpověď: Největší problém římskokatolické církve je, že ke spasení NESTAČÍ samotný Kristus.

Bible JASNĚ A DŮSLEDNĚ prohlašuje, že SPASENÍ JE zajištěno přijetím Ježíše Krista jako Spasitele, A TO Z MILOSTI SKRZE VÍRU (Jan 1:12; 3:16,18,36; Skutky 16:31; Římanům 10:9-10,13; Efezským 2:8-9).


Římskokatolická církev to ODMÍTÁ. Oficiální učení římskokatolické církve tvrdí, že člověk musí věřit v Ježíše Krista A být pokřtěn A mít účast na eucharistii společně s DALŠÍMI svátostmi A řídit se nařízeními římskokatolické církve A dělat dobré skutky A nezemřít ve smrtelném hříchu ad. 


Tato odlišnost katolického a biblického pojetí této naprosto KLÍČOVÉ otázky SPASENÍ, znamená, že katolicismus JE FALEŠNÝM NÁBOŽENSTVÍM.

Jestliže někdo věří tomu, co římskokatolická církev oficiálně učí, tak rozhodně nebude spasen.


Jakékoliv tvrzení, že k víře musí být přidány skutky nebo rituály, abychom mohli dosáhnout spasení, ZNAMENÁ, že Ježíšova smrt NEBYLA DOSTATEČNOU CENOU ZA NAŠE SPASENÍ.


Přestože je SPASENÍ Z VÍRY tou největší věcí, jímž se římský katolicismus liší od Božího Slova, je zde JEŠTĚ MNOHO DALŠÍCH rozdílů a nesrovnalostí.


Římskokatolická církev učí mnoho věcí, které jsou V OSTRÉM PROTIKLADU k tomu, co tvrdí Bible. To zahrnuje apoštolskou posloupnost, uctívání svatých nebo Marie, modlitby ke svatým nebo k Marii, papeže a papežství, křest nemluvňat, transsubstanciaci, plnomocné odpustky, systém svátostí a očistec. 


Ačkoliv katolíci tvrdí, že tato učení jsou odvozená z Písma, ŽÁDNÉ Z TĚCHTO učení nemá SOLIDNÍ ZÁKLAD V JASNÉM UČENÍ PÍSMA. Tato učení jsou založená na katolické tradici, NIKOLIV na Božím Slově, Bibli

Ve skutečnosti stojí V JASNÉM protikladu k biblickým principům.

Co se týče otázky, zda "Jsou katolíci spaseni?", tak zde je odpověď mnohem těžší. Není možné nějak obecně mluvit o spasení všech členů nějaké křesťanské denominace. NE VŠICHNI baptisti jsou spaseni. NE VŠICHNI presbyteriáni jsou spaseni. NE VŠICHNI luteráni jsou spaseni.


SPASENÍ závisí na OSOBNÍ víře v samotného Ježíše Krista, nikoliv na NÁZVU denominace nebo církevní příslušnosti.


I přes nebiblické učení a praxi římskokatolické církve, zde jsou skuteční věřící, kteří patří do katolické církve. Mnozí katolíci založili své spasení pouze na víře samotného Ježíše Krista. Nicméně tito katoličtí křesťané jsou věřícími přesto, co katolická církev učí, nikoliv kvůli tomu, co učí.

Katolická církev v různé míře učí z Bible a ukazuje lidem k Ježíši Kristu jako Spasiteli. Výsledkem je, že někteří lidé jsou v katolické církvi spaseni. Boží Slovo MÁ MOC, KDEKOLIV JE VYHLAŠOVÁNO (Izajáš 55:11). 


Katoličtí křesťané pak zůstávají v katolické církvi, buď proto, že ignorují, co katolická církev skutečně učí, nebo kvůli rodinné tradici či tlaku ze strany rodiny, nebo proto, že touží zasáhnout další katolíky evangeliem a ZÍSKAT JE PRO KRISTA.

V tomtéž okamžiku, kdy jsou jedni spaseni, je zároveň mnoho lidí katolickou církví sváděno pryč od víry a vztahu s Kristem. Nebiblické učení a praxe v římskokatolické církvi dávají nepřátelům Krista často příležitost k rouhání.


Římskokatolická církev NENÍ církví, kterou ustanovil Ježíš Kristus. NENÍ CÍRKVÍ, která je založená NA UČENÍ APOŠTOLŮ (jak je popsáno v knize Skutků a v novozákonních epištolách). 


Ačkoliv Ježíšova slova v Markovi 7:9 byla určena farizeům, PŘESNĚ POPISUJÍ římskokatolickou církev:

"Jak DOVEDNĚ RUŠÍTE Boží přikázání, abyste zachovali SVOU TRADICI!"

____________________________
________________________________________

Existuje jedno naprosto jasné místo v Bibli, pokud jde o hodnocení hlásání jiného evangelia?
Naprosto nezpochybnitelně ano.
A to naprosto zásadní Boží Slovo.

Bůh skrze Své Slovo, apoštol Pavel v Duchu svatém v Bibli, píše - Nový zákon,  1.kapitola listu Galatským, prohlašuje k těm, kteří hlásají jiné evangelium, toto:


6 Divím se, že se od toho, který vás povolal milostí Kristovou, tak rychle odvracíte k jinému evangeliu.
7 Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak.
8 Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!
9 Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!
10 Jde mi o přízeň u lidí, anebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým.
11 Ujišťuji vás, bratří, že evangelium, které jste ode mne slyšeli, není z člověka.
12 Vždyť já jsem je nepřevzal od žádného člověka ani se mu nenaučil od lidí, nýbrž zjevil mi je sám Ježíš Kristus.

____________________________
___________________________________________


V ROCE 2009 PŘIJEL PAPEŽ DO ČESKÉ REPUBLIKY.
Z TITULU TZV. "EKUMENICKÉ RADY CÍRKVÍ" SE STALO TOTO.


"Výkaz práce" papeži jménem tisíců registrovaných věřících v Ježíše Krista.

Praha, dne 27. září 2009. Arcibiskupský palác.

Předseda Církve bratrské a Ekumenické rady církví, ThDr. Pavel Černý, Th.D. , podává zprávu papeži.





Dr. Pavel Černý, předseda Církve bratrské a předseda Ekumenické rady církví v ČR

Praha, Arcibiskupský palác, 27. září 2009

Vaše svatosti – drahý bratře v Kristu,

je pro nás všechny výsadou a radostí, že se s Vámi můžeme setkat při příležitosti
Vaší návštěvy v České republice. Jako zástupci církví – ekumeny České republiky, si
vážíme tohoto společného setkání a vítáme Vás také jménem věřících našich církví.
V tomto roce Vaší návštěvy České republiky si připomínáme dvacet let občanské i
náboženské svobody od pádu totalitního režimu. Je to pro nás příležitost, abychom
hlouběji přemýšleli, jak jsme Bohem darovaná léta svobody využili ke službě potřebným
a ke sdílení Kristova evangelia milosti a lásky. Velmi silně si uvědomujeme, že v samém
srdci Evropy, jak někdy nazýváme svou vlast pro její geografickou a historickou pozici
mezi Západem a Východem, není situace snadná. Patříme mezi státy silně zasažené
ateistickou propagandou různého stupně, pluralismem a relativismem. Prožíváme, že
pouze jako celé křesťanstvo můžeme společně hodnověrně svědčit o Kristu a nově
rozvíjet službu, která byla před lety válkou a potom dobou komunismu omezena. Na
druhou stranu si uvědomujeme vzácné dědictví ekumenického hnutí v naší zemi.
V době nedávného pronásledování církví, mnozí duchovní i laici, bez rozdílu církevní
příslušnosti, společně trpěli, společně se modlili a povzbuzovali ve vězeňských celách i
při skrývaných bohoslužebných a vzdělávacích akcích. Tam padaly přehrady a
předsudky a rodilo se nové ekumenické hnutí.

Naše země je známá tím, že zde od počátků reformace docházelo k hlubokému
rozkolu s katolickou církví. Osoba Mistra Jana Husa po celá staletí rozdělovala církev i
pochopení dějin. Jsme vděčni, že z iniciativy mnoha odborníků – teologů a historiků a
pod záštitou Vašeho předchůdce – papeže Jana Pavla II. došlo k historickému
symposiu před deseti lety v Římě, které nám pomohlo, abychom Jana Husa mohli
společně brát jako postavu středověkého křesťana, který sjednocuje a jehož charakter a
zápas o pravdu má co povědět do našich zápasů i dnes.

V situaci české ekumeny si uvědomujeme, že na mnoho úkolů nestačíme
v jednotlivých církvích a že musíme sloužit a pracovat společně. Dobrým dědictvím je
ekumenický překlad Písma, na kterém po řadu let pracovali odborníci z většiny církví.
Ekumenická rada církví má velmi dobrou spolupráci s Českou biskupskou konferencí.
Společně připravujeme a projednáváme řadu projektů. Vysíláme kaplany do Armády
ČR, do služby ve věznicích, v poslední době i do nemocnic a zdravotnických zařízení.
V rozhlase a televizi vysíláme střídavě křesťanské bohoslužby. Pořádáme ekumenické
bohoslužby a v řadě měst se společně scházejí kněží a pastoři k modlitbám a k přípravě
společných projektů služby. Uskutečnili jsme ekumenicky i některé evangelizační
iniciativy a postupně dál rozvíjíme sociální službu. 

Většina církví společně podepsala dokument Charta oecumenica a zavázala se k další spolupráci a dialogu ve vzájemné úctě. V naší společnosti prožíváme, že dobrá služba kterékoli z našich církví dává věrohodnost všem křesťanům, ale zároveň za chyby kterékoli církve platíme všichni ztrátou důvěry.

Na ekumenické cestě spolupráce samozřejmě prožíváme i chvíle, kdy naše touha
po jednotě ještě nedochází dalšího naplnění. Vzájemně si uznáváme trojiční křest, ale
ještě nemáme společné slavení eucharistie. Víme o překážkách, ale přesto toužíme po
tom, abychom jednou mohli být společně kolem Pánova stolu a sdílet tajemství jeho
oběti.

Mnozí z nás četli Vaše knihy a znají také Vaše encykliky a pastýřské listy.
Oceňujeme Váš vztah k Písmu svatému i mnohé Vaše teologické dokumenty. Právě
vydaná Vaše nová encyklika Caritas in veritate je pro nás inspirací, abychom společně
v pravdě sloužili jako nástroje Boží lásky. Také my věříme, že zjevená „pravda otevírá a sjednocuje mysl každého z nás ve Slově (logos) lásky – v křesťanském zvěstování a
svědectví lásky,“ jak jste napsal v Caritas in veritate, paragraf 4.

Je nám upřímně líto, že církve v Evropě ztratily v mnoha směrech svou svědeckou
úlohu, zeslábly a dostatečně neplní své poslání. Obdivujeme dynamiku a službu mnoha
sesterských církví v tzv. Dvoutřetinovém světě a modlíme se, abychom i my v Evropě
prožili duchovní obnovu a novou zodpovědnost za re-evangelizaci Evropy, rozvinutí
sociální služby a dovedli pravdivě a v lásce reagovat na závažné výzvy přítomnosti.
Vaše návštěva i toto setkání je pro nás povzbuzením. Přejeme Vám, aby Vaše
apoštolská cesta do České republiky splnila své poslání v Římskokatolické církvi a aby
byla také podnětem k duchovnímu ekumenismu a sdílení Kristovy lásky všemi křesťany.

Ať Bůh žehná Vám i Vaší zvěstovatelské, učitelské i pastýřské službě!

Dr. Pavel Černý, předseda Církve bratrské a předseda Ekumenické rady církví v ČR

Praha, Arcibiskupský palác, 27. září 2009

.


PAPEŽ DRUHÝ DEN NA LETIŠTI.
Praha, letiště Stará Ruzyně, 28. září 2009 ---

"Ať Pražské Jezulátko je i nadále vaší inspirací a vede všechny rodiny vašeho národa. Kéž vám všem Bůh žehná!"
.
.


TOTO JE SPRÁVNÉ KONÁNÍ?
TAKTO MÁM PŘIJÍMAT PAPEŽE?
MÁ BÝT PRO MĚ SVATÝ?
NA ZÁKLADĚ ČEHO?
MÁM SE KLANĚT OSTATKŮM NĚJAKÉHO ČLOVĚKA?
MÁM PŘINÁŠET DARY JAKÉMUSI VÝTVORU LIDSKÝCH RUKOU?
MÁM SE MODLIT K ZEMŘELÝM LIDEM?
NEMÁ MI STAČIT JEŽÍŠ KRISTUS?
PROČ TEDY JEŽÍŠ NAZARETSKÝ ZEMŘEL NA KŘÍŽI?

Ekumenické hnutí, tzv. ekumena. Co je cílem?


ŘÍMSKOKATOLICKÁ CÍRKEV OPUSTILA EVANGELIUM; TRIDENTSKÝ KONCIL V ČEŠTINĚ

Římský katolicismus se zrodil počátkem čtvrtého století, když císař Konstantin zasnoubil křesťanství s pohanstvím. Tak se otevřela široká cesta pro invazi pohanských praktik a pověr. Abychom však byli fér, musíme přiznat, že k fatálnímu zpohanštění římskokatolického učení nedošlo najednou, ale jednalo se spíše o postupný proces hromadění bludů. Zajímavou vlastností římského katolicismu je totiž princip kumulace bludů v čase. Tento princip spočívá ve skutečnosti, že Římskokatolická církev nikdy neruší bludy, které se již jednou staly součástí jejího oficiálního učení, ale naopak další bludy přijímá. Z tohoto principu kumulace bludů vyplývá, že stav učení dnešní Římskokatolické církve je mnohem horší, než jaký byl například v době Karla IV.

Otázkou ovšem je, kdy se vlastně učení Římskokatolické církve dostalo do zásadního konfliktu s pravdou Božího Slova - Bible. Věřím, že se milníkem, kdy se oficiální učení Římskokatolické církve dostalo do zásadního rozporu se samotným jádrem křesťanství - tedy Evangeliem, stal Tridentský koncil, který se konal v letech 1545-1563. Tridentský koncil totiž, ve svých článcích o ospravedlnění, přijal falešné evangelium a křesťany věřící pravému Evangeliu proklel. 


Níže je jako příklad uvedeno několik kánonů (článků) Tridentského koncilu, které se týkají ospravedlnění. Kurzívou jsou pod každým článkem uvedeny verše z Bible, které kánonům Tridentského koncilu odporují. Takových veršů lze nalézt mnohem více než je zde uvedeno. Proto bych rád čtenáře povzbudil k samostatnému studiu Bible.


Tridentský koncil; Kánon 9:
Jestliže kdokoliv říká, že hříšník je ospravedlněn pouhou vírou v tom smyslu, že nic dalšího není požadováno ke spolupráci, aby se získala ospravedlňující milost a že není žádným způsobem třeba, aby byl nakloněn aktivitou své vůle; AŤ JE PROKLET.

Slova Bible:
Ř 3,20
Vždyť ze skutků zákona 'nebude před ním nikdo ospravedlněn', neboť ze zákona pochází poznání hříchu. 
Ř 3,24 
jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. 
Ř 3,28
Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona. Ř 4,3 
Co říká Písmo? 'Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.' 
Ř 5,1
Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, 
Ef 2,8 
Milostí tedy jste spaseni skrze víru. 
Tt 3,5 
On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. 



Tridentský koncil; Kánon 12:

Jestliže kdokoliv říká, že ospravedlňující víra je pouhou důvěrou v Boží milost odpouštějící hříchy pro Kristovu zásluhu, nebo že jsme ospravedlněni pouze vírou. AŤ JE PROKLET.

Slova Bible:
J 1,12
Těm pak kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. 
J 3,36
Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává. 
1 J 5,13
Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život. 
Ř 3,28
Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona. 
Ř 4,3
Co říká Písmo? 'Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.' 
Žd 7,25-27
Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně. To je ten velekněz, jakého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa, který nemusí jako dřívější velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama. 
2 Tm 1,12
Proto také všechno snáším a nestydím se vydávat svědectví, neboť vím, komu jsem uvěřil. Jsem přesvědčen, že on má moc chránit, co mi svěřil, až do onoho dne. 



Tridentský koncil; Kánon 14:
Jestliže kdokoliv říká, že člověk je opravdu zproštěn hříchů a ospravedlněn, protože pevně věří, že jich je zproštěn a je ospravedlněn nebo, že nikdo není opravdu zproštěn hříchů a ospravedlněn nežli ten, který věří, že je ospravedlněn; a že ospravedlnění je provedeno pouhou důvěrou; AŤ JE PROKLET.

Slova Bible:
Sk 16,31a
Oni mu řekli: "Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen" 
Ř 4,3
Co říká Písmo? 'Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.' 
Ř 5,1
Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, 



Tridentský koncil; Kánon 24:
 Jestliže kdokoliv říká, že obdržená spravedlnost není chráněna a zvyšována před Bohem skrze dobré skutky, ale říká, že dobré skutky jsou pouze ovocem a znamením, že bylo získáno ospravedlnění, ale nikoliv příčinou jeho zvýšení; AŤ JE PROKLET

Slova Bible:
Ga 3,1-3
Vy pošetilí Galatští, kdo vás to obloudil - vždyť vám byl tak jasně postaven před oči Ježíš Kristus ukřižovaný! Chtěl bych se vás zeptat na jedno: dal vám Bůh svého Ducha proto, že jste činili skutky zákona, nebo proto, že jste uvěřili zvěsti, kterou jste slyšeli? To jste tak pošetilí? Začali jste žít z Ducha Božího, a teď spoléháte sami na sebe? 
Ga 5,1-4
Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho. Slyšte, co vám já Pavel říkám: Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje. Znovu dosvědčuji každému, kdo se dá obřezat, že je zavázán zachovávat celý zákon. Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti. 



Tridentský koncil; Kánon 30:

Jestliže kdokoliv říká, že po té, co byla obdržena ospravedlňující milost je každému kajícímu se hříšníku odpuštěna vina a dluh věčného trestu je vymazán v tom smyslu, že nezůstává žádný dluh časného trestu ani na tomto světě ani potom v Očistci, předtím než se otevře (pro něj) vstup do nebeského království; AŤ JE PROKLET.

Slova Bible:
Ř 5,1
Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, 
Ko 2,13
Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil. 
Ko 2,14
Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. 



Tridentský koncil; Kánon 33:

Jestliže kdokoliv hovoří v tom smyslu, že katolické učení o ospravedlnění přijaté tímto svatým koncilem v tomto výnosu, sláva Boží, nebo zásluhy Pána Ježíše Krista jsou jakýmkoliv způsobem zlehčovány a nikoliv tak, že pravda naší víry a sláva Boží a Ježíše Krista jsou slavně ukázány; AŤ JE PROKLET.

Zde Tridentský koncil proklíná všechny, kteří s ním vyjadřují nesouhlas. Zajímavé je ovšem použití slova pro prokletí "anathema"(v latinském textu). Stejným slovem totiž Boží Slovo (v řečtině) proklíná hlasatele falešného evangelia, takového, jaké hlásá Tridentský koncil!

Slova Bible:
Ga 1,6-9
Divím se, že se od toho, který vás povolal milostí Kristovou, tak rychle odvracíte k jinému evangeliu. Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak.Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet! 

To ovšem znamená, že zde neexistuje žádná střední cesta! Každý si musí vybrat, zda bude věřit falešnému evangeliu, které oficiálně učí Římskokatolická církev, nebo zda bude věřit pravému Evangeliu Bible, které zaslibuje záchranu od věčného zavržení!

Na tomto místě se hodí připomenout, že křesťanské/reformované učení v žádném případě neodtrhává spasitelnou víru od skutků. Existují totiž římští katolíci, kteří se snaží vytrhnout z kontextu Bible několik veršů z Jakubova listu a postavit je jakoby proti celé Bibli. Takto manipulovat s Božím Slovem nelze. Jakubova epištola samozřejmě nepopírá ospravedlnění z pouhého rozhodnutí Boží milosti. Naopak nás učí, že spasitelná víra se projevuje dříve či později skutky a ve skutcích dochází dokonalosti.

Jk 2,18:
Někdo však řekne: "Jeden má víru a druhý má skutky." Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích. 

Učí nás tedy, že skutky jsou projevem živé, tedy spasitelné víry. To je v souladu s ostatním biblickým učením podle kterého je spasitelná víra projevující se skutky pouhým důsledkem Boží spasitelné milosti. Je to v souladu i s obyčejnou lidskou zkušeností. Pokud uvěříte informaci, že vaše banka zítra zkrachuje, tak to vyvolá skutek - poběžíte si rychle vyzvednout své úspory. Pokud nic neuděláte, tak jste informaci o krachu banky neuvěřili. Vlastností spasitelné víry tedy je, že se projevuje skutky. Naopak nikde v Bibli nenajdeme tvrzení, že bychom si spasení, byť jen z nepatrné části, mohli svými skutky odpracovat nebo odspolupracovat. To by pak totiž spása již nebyla pouhou Boží milostí, ale byla by mzdou. Spásu by bylo možné si zčásti koupit, ať už za peníze nebo za skutky, v duchu hesla: "Když zazvoní pokladnička, letí duše do nebíčka." Kristův kříž by tak pozbyl významu!

Krásně nám vztah spasitelné milosti, víry a skutků osvětluje následující biblická pasáž: 

Ef 2,8-10
Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. 


Závěr

Dnešní oficiální učení Římskokatolické církve nám předkládá jiné evangelium, než Boží Slovo. Stojíme před volbou, zda věřit evangeliu podle Říma nebo Evangeliu podle Bible.

Spolehněme se tedy raději na Boží Slovo, které na otázku: "Co mám dělat abych byl spasen?", odpovídá (viz Sk 16,31a) slovy:

Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen


Spoléhejme se tedy v otázce naší spásy pouze a jedině na dílo Pána Ježíše Krista, buďme poslušni Božího Slova a s vděčností za své spasení čiňme dobré skutky, které nám Bůh připravil. 

_________________________________________________________________________________



.
.

Nedávno jsem na Internetu objevil zajímavou stránku, "Alliance of Confessing Evangelicals", neboli "Sdružení konfesních evangelikálů". Cílem jejich snažení je povzbudit co největší počet evangelikálních sborů k návratu k reformaci. Předsedou sdružení je James M. Boice, jehož "Základy křesťanské víry" právě vyšly v češtině. Vřele doporučujeme. V radě zasedají takové osobnosti jako Alistar Begg nebo R.C. Sproul. V úvodu se dočteme:

Vítáme vás do "Sdružení konfesních evangelikálů". Sdružení je široká koalice vedení evangelikálního křesťanstva z mnoha různých denominací, jež zahrnuje baptisty, nezávislé církve, lutherány, presbyteriány a různé reformované církve. Naším záměrem je vyburcovat evangelikální církve a spolubratry z nitra naší umírající kultury, aby se odvrátili od své světskosti, aby se uzdravili a vyznali pravdivost Božího Slova tak, jako kdysi reformátoři, a aby vtělili tuto pravdu do učení, bohoslužby a života.

Během minulých návštěv Spojených států jsem sledoval nezadržitelný trend obnovy v evangelikálních církvích. Modlím se, aby zasáhl i české země. Osobně se dotkl i mne. Základní důraz spočívá v odklonu od arminianismu, od "církevního humanismu", jenž během posledních asi sto padesáti let ovládl evangelikální myšlení a učení, a v návratu k historické reformaci. Jména jako Augustin, Hus, Luther, Kalvin, Zwingli, Edwards, Owen, Bucer, nebo pozdější Spurgeon jsou citována stále častěji. Toto obrozenecké hnutí v církvi prakticky znamená posun od lidské svrchovanosti k svrchovanému Bohu. Dovolte, abych se s vámi podělil o obsah deklarace, která byla vyhlášena v roce 1996:

Cambridgeská deklarace


Sdružení konfesních evangelikálů 20. dubna 1996

Evangelikální sbory jsou v dnešní době stále více ovládány duchem tohoto věku než Duchem Krista. My, evangelikálové, vyzýváme sami sebe k pokání z tohoto hříchu a k obnovení historické křesťanské víry.

V čase historického vývoje se mění význam slov. To se v naší době stalo se slovem "evangelikální". V minulosti sloužilo jako pouto jednoty křesťanů s širokou rozdílností církevních tradic. Historický evangelikalismus byl svědectvím. Zahrnoval podstatné pravdy křesťanství tak, jak byly vymezeny různými významnými radami církve. Kromě toho evangelikálové sdíleli společné dědictví shrnuté v "solas" jenž vycházelo z protestantské reformace 16. století.

V dnešní době světlo Reformace viditelně pohaslo. Následkem toho slovo "evangelikální" zahrnuje takovou šíři pojmů, že ztratilo svůj původní význam. Dnes evangelikálům hrozí ztráta jednoty, kterou budovali po celá staletí. Kvůli této krizi a pro naši lásku ke Kristu, Jeho evangeliu a Jeho církvi, usilujeme o obnovu našeho závazku k základním pravdám Reformace a historickému evangelikalismu. Tyto pravdy nezdůrazňujeme pouze pro jejich historickou roli v našich tradicích, ale protože věříme, že jsou středobodem Bible.

I. Sola Scriptura - Jedině Písmo: Narušení autority

Písmo samotné je bezchybným zákonem pro život církve. Evangelikální církev dneška však odděluje Písmo od jeho autoritativní funkce. V praxi je církev stále častěji ovlivňována vzdělaností současné společnosti. Terapeutické techniky, marketingové strategie a agresivita světa zábavy mají ve sborech větší váhu než Boží Slovo v otázce, co říci k tomu, jak církev žije, co potřebuje a co nabízí. Kazatelé zanedbali svůj legitimní dohled na obsah bohoslužby, včetně doktrinálního obsahu hudebních textů. Protože biblická autorita byla v praxi postupně vytlačena a opouštěna, její pravdy postupně v křesťanově vědomí slábly, její učení během času ztrácelo svou pravověrnost, a proto je církev stále více oslabována ve své celistvosti, bezúhonnosti, morální autoritě a směru.

Místo přizpůsobování křesťanské víry, abychom uspokojili potřeby spotřebitelů, musíme hlásat Boží zákon jako jediné měřítko pravé spravedlnosti a evangelium jako jediného hlasatele spásné pravdy. Biblická pravda je nepostradatelná, aby církev správně chápala, byla vyučována a vedena.

Písmo nás musí vést dál, než jsou člověkem vnímané potřeby. Musí nás vést k našim opravdovým potřebám, aby nás osvobodilo od svůdných představ, klišé, slibů a priorit světské společnosti. Jen ve světle Boží pravdy porozumíme sami sobě, jen tak uvidíme, jak Bůh pečuje o naše potřeby. Proto musí být v církvi znovu vyučovány a kázány biblické pravdy. Kázání musí být výkladem Bible a jejího učení, ne tříbení názorů jednotlivců nebo myšlenek tohoto věku. Nesmíme se spokojit s ničím menším, než co nám Bůh svěřil.

Dílo Ducha Svatého v osobních zkušenostech nemůže být oddělováno od Písma. Duch nepromlouvá nezávisle na Písmu. Bez Písma bychom se nikdy nedozvěděli o Boží milosti v Kristu. Biblické Slovo, ne osobní duchovní zkušenost, je prubířským kamenem pravdy.

Tvrzení 1: Sola Scriptura Jedině Písmo

Znovu zdůrazňujeme, že neomylné Písmo je jediným písemným zdrojem duchovního zjevení a jen Písmo smí zavazovat vnitřní hlas. Jedině Bible učí vše nutné pro naši záchranu od moci hříchu a je normou, podle které musíme měřit křesťanův život.

Odmítáme, že nějaké vyznání, koncil nebo jednotlivec smí zavazovat vnitřní hlas křesťana, že Duch Svatý promlouvá nezávisle nebo v protikladu k tomu, co je řečeno v Bibli, nebo že se osobní duchovní zkušenost může stát nástrojem poznání.

II. Solus Christus - Jedině Kristus: Narušení víry, jejímž centrem je Kristus

Jak se evangelikální víra stává stále více světskou, její původní zájmy jsou vymazávány zájmy stávající kultury. Výsledkem je ztráta absolutních hodnot a tolerantní individualismus; dále nahrazení svatosti - sebespravedlností, pokání - pochopením pro slabost, pravdy - intuicí, víry - pocity, prozřetelnosti - náhodou, a trvalé naděje - okamžitým uspokojením. Kristus i Jeho kříž byli odsunuti ze středu našeho pohledu.

Tvrzení 2: Solus Christus Jedině Kristus

Znovu zdůrazňujeme, že naše záchrana byla vydobyta výhradně prostřednictvím skutku historického Krista. Jeho bezhříšný život a zástupné vykoupení jsou před Otcem dostačující k našemu ospravedlnění a usmíření.

Popíráme, že jde o hlásání evangelia, jestliže není zdůrazněna Kristova zástupná oběť na kříži, a neprovází-li ji výzva k víře a k Jeho následování.

III. Sola Gratia - Jedině milost: Narušení evangelia

Neoprávněná důvěra v lidské schopnosti je výsledek padlé přirozenosti člověka. Tato falešná sebedůvěra prostoupila evangelikální svět od kázání sebebudujícího evangelia, až po evangelium zdraví a bohatství; od těch, kteří proměnili evangelium v prodejné zboží, až po hříšníky - spotřebitele, kteří nakupují a považují křesťanskou víru jednoduše za pravdu, protože funguje. To umlčuje učení o ospravedlnění bez ohledu na oficiální vyznání našich církví.

Boží milost v Kristu není jen nezbytná, ale je jedinou účinnou příčinou spasení. Vyznáváme, že se lidé rodí duchovně mrtví a nejsou schopni přijmout regenerující, znovuzrozující milost, ani na ní jakýmkoliv způsobem spolupracovat.

Tvrzení 3: Sola Gratia Jedině milost

Znovu zdůrazňujeme, že jsme zachráněni před Božím hněvem spásou způsobenou jedině Jeho milostí. Jde o nadpřirozené dílo Ducha Svatého, které nás přivádí ke Kristu tak, že nás osvobozuje z otroctví hříchu a křísí nás z duchovní smrti do duchovního života.

Popíráme, že by spasení bylo v jakémkoliv smyslu výsledkem lidského snažení. Lidské metody, techniky a strategie samy o sobě nemohou tuto proměnu způsobit. Víra není vyvolána naší neregenerovanou, neznovuzrozenou lidskou přirozeností.

IV. Sola Fide - Jedině víra: Narušení hlavního bodu

Ospravedlnění se děje jedině skrze milost, jedině skrze víru, jejichž příčinou je jedině Kristus. Na tomto bodu církev stojí nebo padá. Dnes je tento pohled často přehlížen, překrucován či někdy dokonce popírán vedoucími osobnostmi, teologickými vzdělanci a pastory, kteří tvrdí, že jsou evangelikálové. Padlá lidská přirozenost neustále odmítá uznat, že spravedlnost je člověku připsána jedině Kristem. Obzvláště moderní doba rozdmýchává oheň tohoto rozporu s biblickým evangeliem. Dovolili jsme tomuto rozporu, aby určoval povahu naší pastorské služby a toho, co kážeme.

Mnozí v hnutí za růst církve věří, že pochopení těch, kdo sedí ve sborových lavicích dnes, je stejně tak důležité k úspěchu evangelia jako biblická pravda, která je kázána. Výsledkem je, že teologická výuka je často oddělována od kázání pastorů.

Marketingová orientace v mnoha církvích vede tento vývoj ještě dál a smazává rozdíly mezi biblickým Slovem a světem. Tím olupuje Kristův kříž o jeho obviňující moc, redukuje křesťanskou víru na principy a metody, které přinášejí úspěch světským společenstvím.

Přestože teologie kříže je svým způsobem stále věrohodná, tato hnutí ve skutečnosti znehodnocují její význam. Není žádné jiné evangelium kromě toho, že Kristus se stal naším zástupcem, a tak Bůh obvinil Jeho z našeho hříchu a nám přičetl Jeho spravedlnost. Protože nesl naše odsouzení, chodíme teď v Jeho milosti jako ti, kdo jsou navěky zproštěni viny, přijati a uznáni za Boží děti. Bůh nás nepřijal na základě ničeho jiného, než na základě Kristova záchranného díla, ne naší národnosti, oddanosti církvi či mravních zásad. Evangelium oznamuje, co pro nás Bůh v Kristu vykonal; není o tom, co máme dělat, abychom Jej dosáhli.

Tvrzení 4: Sola Fide Jedině víra

Znovu prohlašujeme, že ospravedlnění se děje jedině skrze milost, jedině skrze víru, jejichž příčinou je jedině Kristus. V ospravedlnění je nám přičtena Kristova spravedlnost jako jediné možné uspokojení Boží dokonalé spravedlnosti.

Odmítáme, že ospravedlnění vyplývá z nějaké naší zásluhy nebo z toho, že by do nás byla vložena Kristova spravedlnost. Popíráme, že instituci, jež se prohlašuje za církev a odmítá nebo odsuzuje sola fide - jedině víru, lze uznat jako legitimní církev.

V. Soli Deo Gloria - Jedině Bohu sláva: Narušení bohoslužby zaměřené na Boha

Kdekoliv se z církve vytrácí biblická autorita, tam dochází k sesazení Krista, ke zkreslování víry, nebo k překrucování evangelia. Takový stav má jen jeden důvod - naše zájmy potlačují Boží zájmy, a Jeho práce je nahrazována našimi metodami. Vytrácení Boha ze středu života dnešní církve je obecný a politováníhodný jev. Tato ztráta způsobuje proměnu bohoslužby v zábavné představení, kázání evangelia v tržní mechanismy, víru v technologii spásy, být spravedlivý v dobré sebepocity, a věrnost za úspěch. Výsledkem toho je, že Bůh, Kristus a Bible pro nás znamenají tak málo, že náš život Jimi není téměř ovlivněn.

Bůh zde není proto, aby uspokojoval lidské ambice, touhy, chuť konzumovat nebo uspokojovat naše osobní duchovní zájmy. V bohoslužbách se musíme soustředit na Boha a ne na uspokojování osobních potřeb. Bůh je svrchovaný v bohoslužbě, my ne. Musíme se zabývat Božím královstvím, ne naší mocí, popularitou a úspěchem.

Tvrzení 5: Soli Deo Gloria - Jedině Boží sláva

Znovu prohlašujeme, že spasení je z Boha, bylo dosaženo Bohem, je učiněno pro Boží slávu a my Ho máme vždy oslavovat. Naše životy musíme podřídit cele Boží autoritě a musíme žít pro Boží slávu.

Popíráme, že můžeme skutečně oslavovat Boha, jestliže naše bohoslužba je zaměňována za zábavný program, jestliže v kázání opomíjíme ať Boží zákon, nebo evangelium, anebo se vyučování sebezdokonalování, sebeúcty či sebeuspokojení stane alternativou evangelia.

Výzva k pokání a reformaci

Věrnost evangelikální církve v minulosti ostře kontrastuje s její nevěrou v přítomnosti. Na počátku tohoto století podporovaly evangelikální církve úsilí misionářů a budovaly mnoho institucí, aby sloužily biblické pravdě a Kristovu království. To bylo v době, kdy se křesťanovo chování a očekávání znatelně lišilo od těch ve společnosti. Dnes tomu často tak není. Současný evangelikální svět ztrácí svoji biblickou podobu, mravní rozsah a misijní úsilí.

Kajeme se z naší osobní i církevní světskosti. Jsme ovlivňováni různými směry "evangelia" světských trendů a metod, jež nejsou evangeliem Božím. Oslabujeme církev nedostatkem opravdového pokání, naší slepoty k vlastním hříchům, které ale vidíme jasně na ostatních, a naším neomluvitelným selháním coby nositelů zvěsti o Božím záchranném díle ztracených v Kristu Ježíši.

Proto naléhavě voláme ty chybující křesťany, kteří vyznávají, že jsou evangelikály, a kteří se odchýlili od Božího Slova ve věcech popsaných v této Deklaraci. Sem jsou zahrnuti ti, kteří prohlašují, že existuje naděje věčného života nezávisle na víře v Ježíše Krista, kteří tvrdí, že ti, kdo odmítají Krista v tomto životě, budou spíše vyhlazeni než nuceni projít Boží soud skrze věčné utrpení, nebo kteří tvrdí, že evangelikálové a římští katolíci jsou jednotní v Ježíši Kristu dokonce i v případě, kdy nepřijímají biblické učení o ospravedlnění.

Sdružení konfesních evangelikálů žádá všechny křesťany, aby se zamysleli nad obsahem a aplikací tohoto Prohlášení v bohoslužbě, vedení, životě a misii církve.

Ve jménu Ježíše Krista. Amen.
_________________________________________________________
_________________________________________________________

O ŘÍMSKOKATOLICKÉ MŠI

Základem Lutherovy kritiky církve jeho doby bylo učení o ospravedlnění. Zpočátku Luther vůbec nespojoval tuto klíčovou doktrínu s praxí mše svaté. Dokonce v jednom období prohlásil, že by osobně nanosil dřevo, aby byl upálen někdo tak heretický, kdo by napadl mši svatou. (Carl Wisloff, Luther's Controversy with Rome on Eucharistic Sacrifice).

Nicméně Luther postupně docházel k tomu, že právě praxe mše svaté je jádrem falešného učení o ospravedlnění. Dokonce se nebránil prohlášení, že mše svatá je nejhorší ze všech papežských herezí. (Luther's Works, svazek 38).

Není se proto co divit, že to první, na co narazíme při čtení Šmalkaldských článků je právě ostrá kritika mše. Luther začal takto:

Mše v papežství je největší a nejhroznější ohavnost... Přesto je ze všech papežských modloslužeb tou hlavní a nejokázalejší. Papeženci totiž tvrdí, že tato oběť, to jest sám úkon mše, vysvobozuje člověka z hříchu za života i z očistce po smrti (a to i v tom případě, že tento skutek koná bezbožník a ničema). (Druhá část, článek II, odstavec 1).

Luther pokračuje:

Mše je nebezpečná věc, vymyšlená a zavedená bez ohledu na Boží vůli a slovo, bez Božího příkazu. (Druhá část, článek II, odstavec 5).

Luther zakončuje svou rozpravu o mši ve Šmalkaldských článcích následujícím prohlášením:

Stručně řečeno, mši a všechno, co z ní vzešlo nebo k ní bylo přidáno, nemůžeme strpět a připustit, ale naopak ji musíme odmítnout, abychom mohli setrvat u prokazatelně čisté svátosti Večeře Páně a přijímat ji a užívat vírou, podle ustanovení Ježíše Krista. (Druhá část, článek II, odst. 29).

Večeře Páně je v reformačním pojetí milostivý Boží skutek, kdy pokání činící hříšník přijímá tělo a krev našeho Spasitele spolu s radostnou novinou o odpuštění, které bylo vydobyto krví Ježíše Krista. V pojetí římskokatolické církve už však nejde o svátost, skrze kterou přijímáme odpuštění, ale spíše o oběť a o dobré skutky, kterými si získáváme odpuštění hříchů. Dochází zde k překroucení svátosti v oběť, milosti ve skutky a evangelia v zákon.

Dalším zásadním nešvarem, který Luther u mše či u vysluhování Večeře Páně vidí, je to, že bylo vypuštěno Boží slovo, Kristova slova ustanovení Večeře Páně. To se vůbec nečetlo a tak došlo k tomu, že ze svátosti bylo odcizeno to, co ji činí svátostí, Boží slovo. Dalším problémem byl fakt, že nebyly vysluhovány oba elementy. Ve světle toho všeho, co při Večeři Páně chybělo, Luther říká o papeži a jeho biskupech, že okrádají Boha a olupují církev. (Luther's Works, svazek 38).

Luther také silně protestoval proti spojení mše a očistce. Je pro něj absolutně nemožné, aby vysloužení mše způsobilo, že duše člověka opustí očistec a dojde pokoje u Hospodina. Takovéto mše Luther nazývá „modlářské neřádstvo." (Šmalkaldské články, druhá část, článek II, odst. 11).

Pro Luthera tedy bylo nesmírně důležité, aby lidé byli schopni oddělit, co je mše a co je svátost Večeře Páně:

Vskutku, přeji si a toužím vidět a slyšet, že tato dvě slova ´mše´ a ´svátost´ jsou chápaná jako naprosto odlišná, tak jako den a noc, ano, tak odlišná jako ďábel a Bůh. (Luther's Works, svazek 38)

Toužený rozdíl Luther popsal takto:

O mši jde, pokud já za své hříchy a hříchy druhých obětuji svátost Bohu, jako skutek vykonaný lidskou bytostí... o svátost jde, pokud přijímám od kněze tělo a krev našeho Pána Ježíš Krista ve chlebu a víně. (Luther's Works, svazek 38)

Luther dále pokračuje a popisuje, jakou reakci by v nás mělo vyvolat slovo mše:

Nechť Bůh daruje všem vroucím křesťanům takové srdce, aby když uslyší slovo mše mohli být tak zděšeni, že by udělali znamení kříže stejně tak, jako kdyby viděli ďáblovo znesvěcení. Na druhé straně, kdyby slyšeli slovo svátost nebo Večeře Páně, měli by tančit z čisté radosti. (Luther's Works, svazek 38)

Tolik určitě stačí k tomu, aby si čtenář udělal názor na to, jaký byl Lutherův postoj vůči mši. Nyní následuje mnohem těžší problém, a to položit si otázku, kolik se toho za posledních téměř pět set let změnilo. Změnil se postoj římskokatolické církve? Změnily se doktríny luteránů? Jaký vztah bychom měli mít ke mši my?

Vidíme, že v římskokatolické církvi došlo od dob reformace k řadě změn. Při vysluhováni Večeře Páně už většinou uslyšíte slova ustanovení a dokonce v jazyce, kterému rozumíte. V církvi už není vidět to zjevné kupčení s odpustky. Jsou zde kněží, kteří zvěstují Krista a jejichž pojetí Večeře Páně má blíž k reformačnímu, než k tomu, které oficiálně učí římskokatolická církev. To jsou všechno velmi radostné a povzbudivé změny a měly by být pro nás povzbuzením k dalšímu modlitebnímu zápasu o tuto církev a k našemu živému svědectví. Stejným dechem ovšem musíme dodat, že oficiální učení církve se v této oblasti nezměnilo. Stále platí, že mše je oběť, kterou účastnící přinášejí Hospodinu. Dovolte několik citací z Katechismu katolické církve, který schválil papež Jan Pavel II. Zde se říká, že v eucharistii

... přinášíme Otci oběť jeho Syna, která nás s Ním smiřuje.

Dále zde čteme:

Kdykoli je tato oběť z kříže, na kterém byl Kristus, naše pascha, obětován, slavena na oltáři, je vykonáváno dílo našeho vykoupení ... Eucharistie je obětí, protože zpřítomňuje oběť kříže ... Skrze službu kněze je duchovní oběť věrných dokončena ve sjednocení s obětí Krista, našeho jediného prostředníka, který je v eucharistii obětován skrze ruce kněze ve jménu celé církve nekrvavým a obětním způsobem, dokud sám Pán ne přijde ...

A nakonec ještě zmiňme současné stanovisko k modlitbám za zemřelé:

Eucharistická oběť se také nabízí za ty, kdo ve víře odešli, kdo zemřeli v Kristu, ale nejsou ještě plně očištěni, aby mohli vstoupit do světla a pokoje Kristova ... (Catechism of the Catholic Church).

Se zármutkem konstatujeme, že zásadní body katolické doktríny o mši se od dob Luthera nezměnily. Pokud luteráni usilují o to, aby prosadili společenství u stolu Páně spolu s katolickou církví, pak je to možné pouze tehdy, pokud se sami vzdají svého reformačního věroučného postoje. Jiná cesta není.
__________________________________________________
__________________________________________________


Nově inaugurovaný (březen 2013) český prezident pan Ing. Miloš Zeman (ateista) byl účasten mše Te Deum a poklonil se soše svatého Václava. Olomoucký arcibiskup Jan Graubner při této příležitosti přednášel také modlitbu za národ český, ve které se obracel mimo jiné na sv. Václava nebo Vojtěcha. Při této oficiální modlářské ceremonii v katedrále Svatého Víta byli za Ekumenickou radu církví ČR přítomni i Mgr. Joel Ruml (předseda) a Ing. Daniel Fajfr, M.Th. (místopředseda), kteří vedli společnou modlitbu Páně (kterou se modlil i náš nový „tolerantně ateistický“ prezident) a přečetli několik veršů z knihy Přísloví.  Celý obřad byl však zcela pod režií římských katolíků.

Naším postojem je, že žádný pravý protestant se nemůže něčeho takového účastnit a nemůže proti modlářskému uctívání svatých nevystoupit. Ekumenická rada církví  ČR však s tím očividně nemá problém. Pro všechny pravé křesťany ovšem platí: „Netáhněte jha s nevěřícími. Nebo jaký jest spolek spravedlnosti s nepravostí? A jaké společenství světla s temnostmi? A jaké srovnání Krista s  Beliálem? Aneb jaký díl věrnému s nevěrným? A jaké spolčení chrámu Božího s modlami? Nebo vy jste chrám Boha živého, jakž pověděl Bůh: Přebývati budu v nich, a procházeti se, a budu jejich Bohem, a oni budou mým lidem. A protož vyjdětež z prostředku jejich, a oddělte se, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás,“ (2. Kor. 6:14-17) a „Vyjděte z něho, lide můj, abyste neobcovali hříchům jeho, a abyste nepřijali z jeho ran.“ (Zj 18:4)

___________________________________________________________
___________________________________________________________